Temná historie lobotomie: Lék horší než nemoc?

Historie lobotomie

Počátky lobotomie sahají do konce 19. století, kdy se psychiatr Gottlieb Burckhardt pokusil o chirurgickou úpravu mozku u pacientů s těžkými psychickými poruchami. Jeho metody byly ale neúspěšné a kontroverzní. Moderní éru lobotomie zahájil portugalský neurolog Egas Moniz ve 30. letech 20. století. Moniz vyvinul metodu leukotomie, při níž se přerušovaly nervové spoje v čelních lalocích mozku. Věřil, že tato operace může zmírnit symptomy úzkosti a deprese. Monizova práce vzbudila značnou pozornost a lobotomie se brzy začala provádět i v jiných zemích, včetně Spojených států. Americký neurolog Walter Freeman se stal hlavním propagátorem lobotomie a zjednodušil její provedení natolik, že ji bylo možné provádět ambulantně. Freemanova metoda, známá jako transorbitální lobotomie, spočívala v zavedení nástroje podobného šídlu přes oční důlek do mozku. Lobotomie se stala v 40. a 50. letech 20. století poměrně rozšířenou metodou léčby psychiatrických onemocnění.

Cíl a princip zákroku

Lobotomii, neurochirurgický zákrok s dnes již značně kontroverzní pověstí, prováděli lékaři s cílem zmírnit symptomy závažných duševních poruch. Zákrok spočíval v přerušení nervových spojů v mozku, konkrétně v oblasti čelních laloků, o kterých se věřilo, že hrají klíčovou roli v emocích a chování. Myšlenka za lobotomií vycházela z předpokladu, že přerušením těchto spojů dojde k utlumení symptomů jako je úzkost, deprese či agresivita. Ačkoliv se lobotomie v první polovině 20. století těšila jisté popularitě a někteří pacienti po zákroku skutečně vykazovali zmírnění symptomů, postupem času se začaly objevovat závažné vedlejší účinky.

Průkopníci a kontroverze

Lobotomii, dnes už z velké části odmítanou neurochirurgickou proceduru, provázely od samého počátku kontroverze. Zatímco někteří lékaři ji vnímali jako převratnou metodu v léčbě závažných duševních poruch, jiní ji kritizovali pro její drastičnost a nevratnost. Mezi průkopníky lobotomie patřil portugalský neurolog António Egas Moniz, který za svůj přínos k vývoji této metody obdržel v roce 1949 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Jeho technika, známá jako prefrontální leukotomie, spočívala v přerušení nervových spojů mezi čelním lalokem a zbytkem mozku. Ačkoliv Moniz a jeho následovníci zaznamenali u některých pacientů s těžkými formami schizofrenie, deprese a úzkosti zlepšení symptomů, metoda s sebou nesla i značná rizika. Častými vedlejšími účinky byly změny osobnosti, apatie, ztráta iniciativy a v některých případech i epileptické záchvaty či úmrtí. Vzhledem k etickým otázkám a rozvoji účinnějších psychofarmak se od lobotomie v 50. letech 20. století postupně upouštělo.

Druhy lobotomie

Lobotomie, ačkoliv dnes již zastaralá a kontroverzní, zahrnovala několik různých chirurgických přístupů. Mezi nejznámější patří prefrontální lobotomie, při níž docházelo k přerušení nervových spojení v prefrontální kůře mozku. Tato oblast je zodpovědná za plánování, rozhodování a emoční reakce. Další metodou byla transorbitální lobotomie, jež se prováděla skrze oční důlek. Pomocí nástroje podobného šídlu se narušily nervové dráhy v přední části mozku. Tato metoda byla rychlejší a nevyžadovala vrtání do lebky, nicméně byla rizikovější z hlediska vzniku komplikací. Lobotomie se stala symbolem kontroverzních neurochirurgických zákroků a v 50. letech minulého století se od ní začalo upouštět s příchodem účinnějších a šetrnějších léčebných metod, jako je psychofarmakologie.

Důsledky pro pacienty

Důsledky lobotomie a dalších neurochirurgických zákroků na mozku se u pacientů mohly projevovat velmi rozdílně. Zatímco některé zákroky vedly k dočasnému či trvalému zlepšení psychického stavu, u jiných pacientů měly závažné a nevratné následky. Mezi nejčastější komplikace patřily změny osobnosti, ztráta iniciativy a motivace, emoční oploštění, poruchy paměti a koncentrace. V některých případech se mohly objevit i epileptické záchvaty, inkontinence či zvýšená agresivita. Je důležité si uvědomit, že lobotomie a podobné zákroky byly prováděny v době, kdy nebyly k dispozici moderní metody léčby duševních onemocnění, jako je psychofarmakologie či psychoterapie. Dnes jsou tyto invazivní metody považovány za zastaralé a neetické a jsou nahrazovány šetrnějšími a efektivnějšími formami léčby.

Vlastnost	Lobotomie	Moderní psychiatrická léčba
Invazivita	Vysoce invazivní, nevratný chirurgický zákrok	Méně invazivní, s možností úpravy léčby
Účinnost	Nízká a nepředvídatelná, často s vážnými vedlejšími účinky	Vyšší účinnost s menším počtem závažných vedlejších účinků
Etické hledisko	Vysoce kontroverzní, v dnešní době neetické a nezákonné	Zaměřeno na pacienta, s důrazem na informovaný souhlas a minimalizaci rizik

Etické otázky a kritiky

Lobotomii a neurochirurgické zákroky zaměřené na mozkovou tkáň provázející etické otázky a kritika. Samotná lobotomie, kdysi vnímaná jako revoluční metoda léčby duševních chorob, je dnes široce odsuzována pro svou invazivnost a nevratnost. Zákrok často vedl k závažným vedlejším účinkům, jako jsou změny osobnosti, apatie, ztráta iniciativy a v některých případech i k úmrtí. Kritika se snáší i na podmínky, za nichž byly lobotomie prováděny. Často chyběl informovaný souhlas pacientů, a zákroky byly aplikovány i na jedincích s mentálním postižením nebo na dětech. Etické otázky vyvolává i samotný princip cílené modifikace mozku s cílem změny chování. Kritici zdůrazňují, že i přes pokroky v neurochirurgii zůstává mozek komplexním a ne zcela pochopeným orgánem, a zásahy do jeho struktury s sebou nesou značná rizika. Současná neurochirurgie se od praktik lobotomie důrazně distancuje a klade důraz na minimalizaci zásahu do mozkové tkáně, důkladnou diagnostiku a informovaný souhlas pacienta. Etické aspekty a potenciální rizika neurochirurgických zákroků však zůstávají i nadále předmětem diskusí a zdůrazňují důležitost zodpovědného přístupu k léčbě duševních poruch.

Lobotomii se dnes mnozí bojí, ale ve své době představovala naději pro pacienty, u nichž selhaly všechny ostatní možnosti.

Hynek Koutný

Úpadek a zákaz lobotomie

Přestože byla lobotomie zpočátku oslavována jako revoluční metoda, její popularita začala klesat v 50. letech 20. století. Tomu napomohlo hned několik faktorů. Především se začaly objevovat závažné a nevratné vedlejší účinky zákroku, jako například změny osobnosti, apatie, ztráta iniciativy a emoční otupělost. Mnoho pacientů zůstalo po lobotomii trvale postižených a neschopných samostatného života. Zároveň se s rozvojem farmakologie začaly objevovat první účinné léky na léčbu duševních chorob, jako jsou antipsychotika a antidepresiva. Tyto léky nabízely bezpečnější a méně invazivní alternativu k lobotomii a postupně ji začaly nahrazovat. V důsledku těchto faktorů a rostoucího povědomí o rizicích lobotomie začaly mnohé země postupně omezovat a v konečném důsledku i zakazovat její provádění. Dnes je lobotomie považována za zavrženíhodnou kapitolu v historii psychiatrie a neurochirurgie, která nám připomíná důležitost etiky a opatrnosti při vývoji a aplikaci nových lékařských postupů.

Moderní alternativy

V dnešní době, kdy je medicína na mnohem pokročilejší úrovni, se nabízí celá řada moderních alternativ k zastaralé a barbarské lobotomii. Neurochirurgické zákroky se dnes provádějí s maximální přesností a šetrností, s využitím nejmodernějších zobrazovacích metod a miniinvazivních technik. Hluboká mozková stimulace (DBS) je příkladem moderní neurochirurgické metody, která nachází uplatnění u pacientů s Parkinsonovou chorobou, esenciálním třesem, dystonií a těžkými formami obsedantně-kompulzivní poruchy. DBS spočívá v implantaci elektrod do specifických oblastí mozku, které ovlivňují motoriku, emoce a chování. Elektrody jsou pak propojeny s neurostimulátorem, který vysílá elektrické impulzy a pomáhá tak regulovat aktivitu mozkových buněk. Kromě DBS existuje i řada nefarmakologických a farmakologických přístupů, jako je kognitivně-behaviorální terapie, psychoterapie, antidepresiva, antipsychotika a stabilizátory nálady, které se osvědčily v léčbě duševních poruch a neurologických onemocnění.

Lobotomie v populární kultuře

Lobotomie, neurochirurgický zákrok s temnou minulostí, se stala znepokojivým symbolem kontroly mysli a zneužívání psychiatrie v populární kultuře. Od filmů po literaturu, lobotomie často slouží jako děsivá připomínka potenciálních hrůz plynoucích z manipulace s lidským mozkem. Filmy jako "Přelet nad kukaččím hnízdem" (1975) s Jackem Nicholsonem v hlavní roli, zobrazují lobotomii jako brutální a nehumánní formu trestu, která pacienta připraví o jeho osobnost a svobodnou vůli. Tento obraz lobotomie jako nástroje kontroly a umlčování nepohodlných jedinců se objevuje i v dalších dílech, jako je například román "Mechanický pomeranč" (1962) od Anthonyho Burgesse. Lobotomie v populární kultuře slouží jako varování před zhubnými důsledky nekontrolovaného lékařského experimentu a zneužití moci v oblasti duševního zdraví.